Jeden moudrý člověk řekl, že slova by měla být kryta svým významem asi tak, jako jsou bankovky kryty zlatem. Všichni víme, že bankovky už jsou dávno jen papírky a taky víme, že slova často slouží jen k tomu, jak vzletně nic neříct. Za více než dvacet let, kdy pracuji v médiích si dokážu vážit toho, když je s kým si povídat a dokonce i o čem. V rozhlase tím myslím nejen hosty, ale i posluchače. Posluchač Českého rozhlasu je nejen pozorný, bystrý a náročný, ale je i věrný, a to je při obrovské záplavě možností, které dnes máme, výjimečná vlastnost. Není to jen konzument, který otočí ze zvyku knoflíkem a přestane vnímat. Je to člověk, kterého zajímá, co slyší a jakým jazykem na něho ta kouzelná krabička mluví. Mohla bych tedy přiznat, že jsem ráda, že po létech mohu hovořit s hosty, kteří se běžně do televize a jiných rádií nezvou, protože jsou sice chytří, ale jinak nezajímaví, protože je neproslavuje výstřední život, ale výjimečná práce nebo schopnosti. Mohla bych přiznat, že se znovu těším do práce, protože si setkáním s těmito lidmi plním svá dávná přání. Ale mám-li být nejen upřímná, ale i stručná, tak na otázku, co mě baví v rádiu, odpovídám jediné – posluchači.